Daniela daily

Je suis….

Je suis désolé.
Je mi líto toho, co se stalo v Bruselu.
Je mi líto lidí, kteří zemřeli.
Je mi líto lidi, kteří byli zraněni a zažili velký stres a šok.
Je mi líto lidí, kteří někoho ztratili.
Je mi líto, že se to stalo.
Je mi líto toho, jaký strach to vyvolalo a vyvolá.
Je mi líto jak někteří reagovali a budou reagovat.
Je mi líto muslimů, kteří s terorismem nesouhlasí a žijí mezi námi.
Je mi líto fanatiků na obou stranách.
Je mi líto, že víra je pořád důvodem k zabíjení.
Je mi líto jak život někde nic neznamená a někde znamená tak moc.
Je mi líto jak někoho nezajímá nic.
Je mi líto, ale dál věřím v lidi. A svobodu.

Dnešek

Dnes se na mě usmály : dva kokršpanělé se šedýma ušima, jedna holčička v růžovém, bezzubá paní sbírající odpadky v parku, prodavačka v Pokojíku, velmi milá.
Na mé dotazy dnes většina lidí odpověděla: ne, nevím a nemáme.
Ani to mě nepřipravuje o naději. Na jaro a začátek. Jen čas. Čas, pokud ho nepotřebujete, plyne pomaleji. Pozvolna v kruhu, opisuje a zesiluje věci kolem.
Musím být jiná, musím se vzpírat vnějšímu zdání. Jako poesie. Jako báseň.

Co pak?

  Pořád se nutím něco dělat. Chodím do práce, mám uklizeno, vařím, musím mít umyté nádobí a čisté misky pro kočky. Cvičím, čtu, kreslím (teď málo), poslouchám hudbu, cestuju, chodím, běhám, čtu, píšu. Učím se japonsky a psát všemi deseti. Barvím si šediny, pozoruji kůži a nové vrásky. Sleduji Twitter, Facebook, Instagram, jak si lidi žijí. Sedím a hladím kočky, povídám si si nimi. Čas plyne. Můj život taky. Nemám žádný cíl, žádný projekt, žádné vyhlídky. V diáři pár věcí a naklikané události na Facebooku, které nevím jestli chci absolvovat. Bylo by to jistě skvělé. Jít mezi lidi, být štastná, mít cíle a plnit je. Zatím se jen nechám unášet časem a slovy. 

Jako:

sam     ota, 

smu       tek, 

úz            kost, 

poní           žení,  

pomí       jivost,

vz        tek,

h     něv,

vi   na.

Pozoruji je, jestli se to zlepší. 

Slova se nespojují, necítím významy, nechápu smysl. 

Špatná zpráva

Člověk o tom nepřemýšlí. Rozhodně ne, když je mladý nebo relativně mladší nebo když vyjede po roce na dovolenou. Ale zasáhlo mě to pořádně. Jako pěst do žaludku. Měla jsem co dělat, abych se v autě nerozplakala. Asi by to nikdo nepochopil. Ani já to nechápu. Smrt znám. Vídám ji častěji než běžný člověk. Je definitivní, a to je na ní to hrozné. Téměř o ní ale nepřemýšlím a citově mě nerozhází. Pokud by to nebyl velmi blízký člověk. Málokdy se dívám na zprávy s komentáři “umřeli tak mladí, jaká škoda” nebo “to ale byla hrozná smrt.” Nesnáším to. Patetické dobarvování citově vyprahlých sdělení o smrti cizích lidí na Nově je hyenizmus. Ale teď mě to zasáhlo. Nebyla moje blízká kamarádka, ani známá, viděla jsem se s ní jednou, daly jsem panáka Jamesona na baru a ona mě zatáhla za Astronautalisem, který se mi podepsal na ruku. Já měla zážitek jak puberťák. Poznat někoho jako byla ona, s potetovanýma rukama, jiskru v očích a takovou energií …To byl taky zážitek. Ona ale psala na blog tak, že jsem měla pocit, že to píše pro mně, kamarádku, a za mně, protože tak dobře bych to nenapsala. Takovou opravdovost jen tak nepotkám, to jsem věděla. A někdy ve vás smrt někoho, koho ani pořádně neznáte, ale něco ve vás vytvořil takového, co nechcete a nemůžete zapomenout, někdy ta smrt vás obrátí naruby a vy si uvědomíte věci, o kterých jste dlouho nepřemýšleli nebo ani netušili. Nevím jaký má smysl taková ztráta, já si dám panáka a budu o tom přemýšlet a zkusím se věcem tak trochu smát jako ona, nebrat se tak vážně a milovat život. Za Janu.