Doba železná

V archeologii je dobou železnou označováno stádium ve vývoji lidstva, kdy člověk používal převážně železo pro výrobu nástrojů a zbraní. U mnoha společností je tato doba spojena rovněž se změnami v technikách zemědělství, v náboženství či v uměleckých technikách. Doba železná je po době kamenné a bronzové třetí v řadě systému třídobé periodizace pravěkých dějin, který navrhl dánský archeolog Christian Jürgensen Thomsen v roce 1836.^[1] Její datování se pro jednotlivé geografické regiony liší. Počátky této doby tradičně zařazujeme do 12. století př. n. l. ve starověkém Řecku a starověkém Orientu, do 11. století př. n. l. v Indii a mezi 8. století př. n. l. ve střední Evropě a 6. století př. n. l. v severní Evropě. Pojem je tedy užíván pro období zhruba 700 let, jakkoli v konkrétních místech trvala doba železná vždy kratší dobu. Za konec doby železné se považuje období nástupu helenismu a Římského impéria, popř. období raného středověku v severní Evropě. Koncept tří dob byl vymyšlen především pro popis dějin Evropy a Blízkého východu. V archeologii Ameriky se užívá jen výjimečně, protože domorodé kultury zde v předkolumbovské éře nevyvinuly železnou industrii, i když některé zpracovávaly měď a bronz. Do Austrálie dorazilo zpracování kovů dokonce až s Evropany. V archeologii jižní, východní a jihovýchodní Asie je pojem v novější literatuře užíván, logiku to má zejména na indickém subkontinentu. Specifická je situace subsaharské Afriky, která neměla svou "dobu bronzovou" a mnoho oblastí přešlo přímo z kamene na železo. Někteří archeologové se domnívají, že metalurgie železa byla vyvinuta v subsaharské Africe nezávisle na Eurasii již v roce 2000 před naším letopočtem.^[2][3][4] Také pro Čínu se koncept příliš neužívá, a to především proto, že konec éry železné bývá spojován s vynálezem psané historie (zejména Hérodotovo dílo je oblíbeným mezníkem), jenže v Číně psaná historie začala před začátkem tavení železa. Čína v tomto ovšem není jedinou výjimkou, také v Mezopotámii psaná historie předchází tavení železa o stovky let. Všechny tyto odchylky vedly k pochybnostem, zda je koncept tří dob vhodný, zejména mezi historiografy, nicméně mezi archeology je stále mimořádně vlivný, neboť archeologové se potřebují držet hmotné základny svých objevů.

Meteorické železo, přírodní slitina železa a niklu, bylo používáno různými starověkými národy tisíce let před dobou železnou. Nejstaršími známými meteorickými železnými artefakty jsou korálky datované do roku 3200 př. n. l., které byly nalezeny na pohřebištích v Gerzehu v Dolním Egyptě.^[5]

Skutečná výroba železa (i s procesem tavení, díky němuž jsou železné zbraně tvrdší a lehčí než bronz) má však své počátky až u Chattijců v Malé Asii (dnešní Turecko). Klíčovým je zde naleziště Kaman-Kalehöyük, kde se železo tavilo již v období 2200–2000 př. n. l.^[6][7] Běžnější však začala být tato praxe okolo 1800–1500 př. n. l. u Chetitů.^[8] Ti byli dlouho označováni za vynálezce tavení železa. Dlouho se věřilo, že úspěch Chetitské říše v pozdní době bronzové byl založen na výhodách, které s sebou nesl "monopol" na zpracování železa. Tato myšlenka však již byla vytlačena z hlavního vědeckého proudu. Podle kritiků této teorie se technologie šířila rychleji, než se dosud soudilo, ale hlavně je nápadné, jak malý počet mezi nalezenými železnými chetitskými předměty představují zbraně.^[9] Od anatolských Chetitů se nová technologie šířila na Balkán a v průběhu 7.–6. století př. n. l. pronikla i do střední Evropy. Stejně tak od Chetitů mířila novinka na Blízký východ, kde jsou orientující objevy v Tell Hammeh v Jordánsku datované zhruba do roku 930 př. n. l. Ocel se v Evropě používala již okolo 900 let př. n. l..^[10]

Nezávisle byla technologie vyvinuta zřejmě v subsaharské Africe a v povodí Gangy, kde je nejstarší výroba železa je datována 1800 př. n. l.^[11]

Starší doba železná je nazývaná také doba halštatská. Trvala zhruba mezi lety 750 – 450 př. n. l. Doba halštatská je pojmenována podle lokality Hallstatt, kde byly objeveny solné doly a pohřebiště s bohatě vybavenými hroby.^[12] Toto období se vyznačuje růstem moci středomořských států, především Řecka, které kolonizuje severní část středomoří. Díky této kolonizaci se do západo- a středoevropského prostoru dostávají nové způsoby života, které začali mocní kmenoví náčelníci a knížata přebírat. Nejlepším příkladem je pevnost Heuneburg, která byla postavena z nepálených cihel, tedy pro středoevropské prostředí naprosto nevyhovujícího materiálu.^[13] Spolu se znalostmi a napodobováním způsobu života se do barbarského prostředí dostávají také předměty středomořského původu. Z území České republiky je možno uvést například bronzovou soupravu konvice a mísy etruského původu, nalezenou v Hradišti u Písku.^[14]

Počátek doby železné na území Česka je umisťován do první poloviny 8. století př. n. l. Předpokládá se, že technologie výroby železa se sem rozšířila z Balkánského poloostrova.^[15] V době halštatské zde vzkvétaly čtyři kultury, které se plynule vyvinuly z kultur popelnicových polí. Oblast jižních a západních Čech zabíral lid halštatské mohylové kultury, jejímž nejvýraznějším projevem, jak ostatně napovídá její název, jsou pohřby pod mohylami. Mohylové pohřbívání bylo charakteristické i pro středočeskou bylanskou kulturu, ze které jsou známy bohatě vybavené knížecí hroby, které obsahovaly i zbytky čtyřkolového vozu.^[16] Nejbohatší pohřby byly odkryty na Kolínsku (např. v Hradeníně). V severních a východních Čechách a ve Slezsku a na střední Moravě je přechod do doby halštatské velmi plynulý. Někteří badatelé dokonce spojují slezskou kulturu pozdní doby bronzové a platěnickou kulturu doby halštatské pod jeden pojem – kultura slezskoplatěnická. Typickým projevem platěnické kultury je pohřbívání žehem a ukládání ostatků do keramických uren (tzv. popelnic). Jižní Moravu zabrala kultura horákovská, pojmenovaná po bohaté mohyle u Horákova nedaleko Brna.^[17] Té také náleží proslavené naleziště v jeskyni Býčí skála.^[18][19] Slezsko a Morava náležely k tzv. východohalštatskému okruhu, který vykazuje řadu odlišností od okruhu západního (hranice těchto dvou světů se zhruba kryje s hranicí Čech a Moravy). Klíčovým rozdílem byl pohřeb, na západě převládal kostrový, na východě žárový.^[15]

Složitá je otázka etnik halštatských kultur. Západohalštatský okruh je někdy spojován s Kelty (respektive "Proto-Kelty"), východohalštatský s Ilyry nebo Venety.^[17] Spíše ale v halštatské éře o etnicích ještě nelze mluvit.

Je datována od období kolem 450 let př. n. l. až po narození Krista. Během tohoto období se rozvíjela tzv. laténská kultura.

V této době žila první etnická skupina – Keltové. Pocházeli z indoevropské rodiny. Přišli buď z východní Evropy nebo se zde vyvinuli. Na území dnešního Česka žil kmen Bójů (odtud latinský název Bohemia – Čechy). Část jich odešla do dnešní Itálie. Keltové se vyznačovali stavbou oppid, což byla centra řemeslnické výroby. Mezi nejznámější opida patří Alésia, Bibracte a Avaricum ve Francii a Manching v jižním Německu; největší oppidum na českém území – Závist u Zbraslavi – se rozkládalo na ploše 170 hektarů. Kapacita oppida byla až 40 tisíc obyvatel. Chrám s velkým oltářem zvaný též Akropole, z něhož zůstaly kamenné základy, je jedinou stavbou svého druhu ve střední Evropě.^[20] Keltové vyznávali polyteistické náboženství, uctívali zvířata. Keltové tvořili kmenové svazky. Pokoušeli se o dobytí Říma. Na přelomu našeho letopočtu přešli do dnešní Francie a Německa.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu doba železná na Wikimedia Commons
• Heslo Iron Age v encyklopedii Britannica

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.