Balada (hudba)
Balada (z francouzského ballade, [baˈlad]) je v hudební terminologii název pro hudební ztvárnění literární balady, lyricko-epické básně, ve formě písně nebo jednověté instrumentální skladby s vypravěčským charakterem. Tyto skladby začaly vznikat v 18. století a mezi nejvýznamnější patří romantické balady pro sólový klavír.
Historie
[editovat | editovat zdroj]V německé literatuře 18. století byla balada báseň s charakterem lidového vyprávění. Některé z těchto básní zhudebnili skladatelé jako Johann Friedrich Reichardt, Carl Friedrich Zelter a Johann Rudolf Zumsteeg.
V 19. století polský skladatel Fryderyk Chopin napsal čtveřici balad, které se staly první významnou aplikací tohoto hudebního žánru v instrumentální hudbě. Jeho příkladu následovalo mnoho dalších romantických hudebních skladatelů. Ve 20. století se začalo s formou více posunovat a vznikala i díla pro neobvyklé nástrojové obsazení (Einojuhani Rautavaara – Balada pro harfu a smyčce a podobně).
Balady pro sólový klavír
[editovat | editovat zdroj]Balada byla po zavedení Chopinem častá hudební forma, kterou psalo mnoho romantických skladatelů. Její forma není jednotná, sjednocujícím prvkem je hlavně vypravěčský styl, „sled částí, které na sebe navazují v určitém pořádku… Jejich následnost je řízena jejich vztahem a dospívá ke svému řešení nutností či pravděpodobností.“[1] Pro Chopina byl jednotícím prvkem 6/8 takt, pro Brahmse byly zase typické jednodušší A-B-A písňové formy.
Někteří skladatelé (například Robert Schumann či Claude Debussy) psali balady pro klavír a pěvce, Gabriel Fauré zase napsal baladu pro klavír a orchestr.
Příklady balad pro sólový klavír
[editovat | editovat zdroj]- Edvard Grieg: Balada ve formě variací na norskou lidovou píseň, op. 24
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ballade (classical music) na anglické Wikipedii a Piano ballad na anglické Wikipedii.
- ↑ Berger, Karol, "The Form of Chopin's Ballade, Op. 23". 19th-Century Music, Vol. 20, No. 1 (1996). p. 46