mám hodně ráda a dost často ho používám.

Naposledy dneska, když jsem zas dělala tvarohové pohárky,

Vždycky když bylo období jahod, tak kromě džemu a kompotu se u nás i jahody mixovaly a pak v podobě dřeně nebo i celý dávaly zamrazit.

A právě ta dřen si mi hodila o dneska.

a vrstvení :

dole podrcené lotusky

vrstva umíchaného tvarohu s lotus nugetou

pak rozvařená jahodová dřeň a do ní jsem zavařila trošku jahodového pudinku rozmíchaného v trošce smetany

další vstva je  jen ta jahodová dřeň už bez ničeho, jen tak troch povařená

a zdobila jsem kytičkama z bílé čokolády

ty jsem si udělala sama 

tak třeba jsem vás trochu dneska zas inspirovala

Mějte se moc hezky 

a děkuju, že mě v tom nenecháváte samotnou.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Jsem vděčná za to. že patřím ke staré škole žen.

Ke škole, kde láska nebyla hra, ale slib srdce.

Když přišla bolest, neutíkalo se.

Když se něco pokazilo, hledala se cesta, ne výmluva.

Ne proto, že by to bylo lehké, ale proto, že to mělo hodnotu.

Jsem ráda, že oba jsme touto školou prošli.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Moc vás oba mám ráda a jsem vděčná, že právě vás dva jsem měla, byli jste a i teď v nebíčku jste moji dva prima parťáci

Tady jsme věděli, že už brzo půjdeš taťko domů

 a pomalinku jsme si dovolovali zas být šťastní

To štěstí nám pak trvalo jen krátké 4 týdny.

rifle.

Oni to vlastně žádné pravé rifle nebyly.

/ ty první pravé jsem si kupovala za korunky, které jsem si vydělala o prázdninách na brigádě na poště/

 V té době, když mi bylo asi deset roků, jsme s babičkou hodně chodily ke švadleně. Byla to taková vzácná paní, bydlela na náměstí v tom domě , co je cukrárna Emy od nás z domečku na louce. Paní švadlena se jmenovala Čížková a já se jí docela i bála i když nebylo proč. v tom domě bydlela ve druhém patře a už i cesta k ní nahoru pro mě představovala dost velkou odvahu. Světla tam moc nebylo, schody byly dřevěné a tak strašidelně vrzaly.  A paní sama  paní Čížková mi připadala jak kdyby přišla z doby o sto let zpátky. Byla to mohutná paní s hrubým hlasem a neustále s cigaretou v ruce. Ale co se týkalo její práce, tak coby švadlena byla bezkonkurenční. A proč jsem k ní ráda chodila i přesto, že jsem z ní neměla dobrý pocit. Tak to bylo úplně jednoduché. Obdivovala jsem to u ní doma, měla to nádherné i když zakouřené. Nábytek jak ze zámku, všude samá zrcadla a pro mě to nejdůležitější byly krejčovské panny. Měla jich několik a na každé z nich nějaké rozešité šaty a to se mi moc líbilo. Babička si u ní většinou nechávala šít šaty a halenky. Ty ovšem na pannách nikdy neměla, ty měla zavěšené na ramínkách.

A právě ona to byla, kdo mi v deseti letech ušil moje první " rifle".  Byly ze světle modrého pevnějšího plátna a i když jsem je viděla už rozešité, vůbec jsem netušila, že budou moje. Zkoušela jsem je u ní to ano, ale tenkrát mi řekly, že jsou pro jednu holčičku a že je nemocná a nemůže přijít na zkoušku, tak jestli by to mohly ozkoušet na mě, tak proč by ne. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem ten rok kromě knížky a čokolády k svátku dostala ještě i měkký balíček.

Ano, byly v něm ty " rifle" a nebyly ledajaké. Dole na nohavicích měly ještě vyšité kytky, však v té době se to tak nosilo. K těm riflím jsem dostala ještě takový ten klučičí bílý nátělník bez rukávu a jak už asi správně tušíte, tak i na něm byly u krku vyšité ty samé kytičky, ale v menším. No měla jsem tenkrát radost jak hrom, byly to moje takové vlastně první a na dlouho poslední " rifle "

To léto  jsme s babičkou a dědou jeli na dovolenou na Zemplínskou  Šíravu a já si je spolu s tílkem spokojeně vezla v kufříku sebou.

Svoji fotku z Šíravy toho roku mám, ane ne v těch gatích. Hlavně si ani nepamatuju, jestli vůbec nějaká taková byla.

Z toho roku jsou právě tyhle dvě fotky, samá ruka, samá noha, tak  to jsem byla přesně já.

K téhle dovolené si napíšeme určitě víc, tenkrát se nám tam přihodila věc, která si říká o napsání. 

A teď jsem si všimla, těch střevíců pod židličkou, takže už vím po kom mám úchylku na bílé boty, po babičce.

No a paní Čížková na mě šila ještě dvakrát. poprvé to byly krásné bleděmodré, volánkové,  minišaty šna léto, které se tenkrát nosily. 

Podruhé to byly dlouhé růžové šaty na maturitní ples a krátce na to paní umřela.

Fotky obou určitě mám, tak až je najdu, ukážu Vám je.

Dneska u nás bylo  konečně sluníčko, mám z něj radost, jen na jaro se asi netěším, ale o tom zas příště.

Neodolala jsem a v Bille si koupila hyacinty. Slíbila jsem Vám taky, že Vám budu postupně ukazovat, co mi od vás přišlo k Vánocům.

Tenhle andílek je od Ivety a já za něj ještě jednou moc děkuju.

že musím pořád něco dělat.

Sádru mi v pátek vyměnili za ortézu, která je mnohem lehčí a navíc mám teď volné prsty, tak mě to svádí.

Měla jsem pocit, že už strašně dlouho jsem nic nepekla. Já musela.

Zachránilo mě vyválené listové těsto v lednici, jak já jen na něj mohla zapomenout.

A protože mám  z listové těsta ráda takové ty " koláče s pekanovými, ořechy hodně polité javorovým sirupem, tak jsem včera improvizovala a něco podobného na chuť si upekla taky.

Neměla jsem ani pekanové ořechy a ani ten sirup a tak jsem improvizovala. 

Vlašské ořechy a med taky dobře posloužily a s výslednou chutí jsem byla hodně spokojená.

Jenže to bych nebyla já, abych si to ještě trochu nevylepšila a to o kolečko jablíčka.

Takže koupené těsto jsem rozkrojila na šest stejných čtverců a doprostřed každého dala kolečko jablíčka ze kterého jsem vykrojila jádřinec a jablíčko z obou stran obalila ve skořici.

 Do dírky uprostřed jsem dala medu tolik co se vešlo .

Rohy těsta jsem prokrojila a uvázala šátečky, nahoru dala ořech, potřela vajíčkem a dala péct.

Krátce před dopečením jsem pak celý šáteček potřela medem a dala ještě na chvilku péct.

A bylo hotovo..

byla venku tak krásná bílá zima , tak moc jsem si přála být zas s vámi na pastvinách na procházce.

Před třemi roky taky na pár dnů napadlo hodně sněhu, na pastviny jsme tenkrát nevyjeli a objevili jsme hezký zapadlý kousek našeho parku, kde nikdo nebyl, většinou jen my, sem tam se mezi stromy objevil nějaký zvědavý zajíc Ten vždycky pelášil tak rychle, až se za ním vál sníh.

Se srnkami to byla jiná, ty většinou zůstaly stát a z dálky nás potichu pozorovaly. Ale ta chvíle trvala jen do doby, než je zavětřila Baruška. Ještě, že jsme ji v tom parku měli vždycky na vodítku, protože v tu chvíli se v ní projevily lovecké geny a měla potřebu se úprkem za nimi vydat.

Chcete znát slova písničky, tak z nich až mrazí. 

Tou cestou jsme šli tolikrát,......

Známe zpaměti každý krok na ní....

Kam zmizel ten krásný sen .....

Tou cestou jsme chodívali dřív a stromy se na nás dívaly...

Tohle je to z našich milovaných, dávno vysněných míst...

Ten krásný sen , kam zmizel jen...

Jsem starší, unavený, kam mám jít, řekni mi..

Počkej ještě chvíli a pojď tam se mnou..

Chtěla bych vrátit ten čas.....

/

Mějte hezký večer a děkuju moc

na mě odpoledne padnul zas ten tíživý smutek, plný beznaděje a bolesti.

Šárka s Baruškou

Děkuju, že jsme tohle všechno krásné mohli všichni spolu prožít, jen to prázdné místo po  vás je tak strašné, ubližující....

......miluju vás ♥♥♥

Tak jak jsem Vám už včera slíbila, upečeme si dneska spolu štafetky.

Po Vánocích mi zbyla spousta  bílků a tak část z nich jsem upotřebila právě takhle.

Vůbec se toho nelekejte, je to fakt úplně jednoduché pečení.

A jak začít, nejlépe kaší na krém, aby Vám pěkně vychladla.

Na ní budete potřebovat :

120 g másla

3 rovné lžíce hladké mouky

4 lžíce moučkového cukru

70 ml uvařené, horké silné kávy / bez logru/

Třetinu másla rozehřejeme v kastrolku, přidáme mouku, promícháme a děláme jako jíšku, ale nesmí nám to zrůžovět. Přilijeme kávu a za stálého míchání /asi 4 minuty/povaříme a pak dáme zchladnout.

A jdeme na těsto na které potřebujete :

4 bílky

100g krupicového cukru

60 g mletých vlašáků

50 g hladké mouky

Nejdříve si zapněte troubu na 200 stupňů

Pak si vyšlehejte bílky a postupně do nic přišlehejte cukr. Sníh musí být tak akorát pevný.

Vedle v míse si smíchejte ořechy s moukou a po částech lehce jen vařečkou přimíchejte do bílků. Směs rozetřete na plech vyložený pečícím papírem a šup s tím do trouby, ve které v tu chvíli stáhnete teplotu na 170.

Pečeme asi 15 minut, těsto musí zůstat světlé, kdyby zrůžovělo, bylo by pak moc suché. Já ho kontrolovala asi po 13 minutách a ještě ho tam na chvilenku musela vrátit.

Po upečení placku hnedka otočíme na druhou stranu, stáhneme z ní pečící papír, zas otočíme zpět a necháme vychladnout. Já otáčela za pomocí utěrky, kterou jsem si přes placku rozložila..

A jdeme si dodělat krém, Nejdříve si vyšleháme zbylé máslo s cukrem a pak postupně přidáváme kávovou kaši a vyšleháme na krém.

Vychladlou placku rozřízneme na tři stejné pruhy, pomažeme krémem a dáme zhladit zabalené do folie. Tady jsem udělala chybu a pak je měla pěkně křivé. Já je zabalila pěkně na pevno a ještě tu folii rukou  uplácala a bylo dílo dokonáno.

Po vychladnutí pak už jen krájíte, já nakrájela na menší kousky, tak jsem jich měla celkem dost. Konce namočíte do hořké čokolády a máte hotovo.

poprvé  už předloni v září, ničemu jsem nerozuměla a vůbec netušila co bude dál. Když jsem se z toho pomalu začala dostávat, 

přišlo loňské září a opět zcela nečekaně znova se stala ta hrozná  nepochopitelná věc .

Nechtěla jsem žít, už ani den, ani hodinu, ani minutu a ani sekundu ne.

Ztratila jsem jiskru v oku a radost v duši.

Krvácela jsem, neuměla si říct o pomoc a rozpadala se na kousky.

Navenek se snažila nosit alespoň malý úsměv, který lhal lépe jak jakákoliv maska.

Nezvládala jsem to, ale přežila.

 Neměla jsem pro Barušku a pro vás dva mé milované anděly, na vybranou.

Spousta z toho trvá dodnes, moc neplánuji, stále žiju ze dne na den, ale i to vidím jak malý pokrok.

Tenhle týden mi  ukázal hodně, ukázal mi, že  je ve mně síla o které jsem neměla ani tušení. Ta ruka zas byla jakási " snad výzva  "a s těma já se umím poprat.  jsou pro mě jakým si hnacím motorem.

Ve spoustě věcí jsem musela  a asi i chtěla spoléhat jen  sama na sebe.  Věřím, že jste to byli právě vy dva, kdo mi v tom pomohl a vedl mě dál a tím mi ukázal, že to jde, že to musí jít.

Bolí to moc, tak moc bych vás chtěla zpátky, vím nejde to, snad jednou a já věřím, že ne snad, ale že určitě se spolu všichni tři setkáme a budeme pak už spolu navždy.

Bolí to, ale teď už vím, že to jde, musí....... a pak jednou.♥♥♥

Hodně  nám tu teď  chumelilo,

byl to sníh jemný nadýchaný, krásně bílý a byl plný naděje

a jí cítila zas radost, Byl  tak krásně hebounký jak peříčka,

jako by ho poslali  sami andělé z nebe, vy dva.

Mám vás tak ráda, že to ani popsat slovy neumím.

 Dnes ale už vím, že až jednou, jak jsi říkal ty taťko, až přijde ten správný čas, tak budeme všichni zase spolu... ♥♥♥

Určitě ještě nemám žádné velké plány, ale vím, že kromě účetnictví a manufaktury, by mě ještě asi bavilo i něco navíc. Práce i manufaktura mě hodně baví, ale tohle je něco úplně jiného a " začalo mě bavit to ", jak jsou lidé spokojeni a vrací se ke mně.

O manufaktuře i o tom mém smělém něčem, i když to něco je rovnou dvakrát a pokaždé, ale úplně jiné, si napíšeme jindy. Zítra bych Vám chtěla napsat recept na štafetky. Mám je teda pěkně křivé, za to si můžu já sama, ale na chuti jim to vůbec nic neubralo.

A tu krásnou svíčku mi přinesl od Vás také Ježíšek, tak ještě jednou za ni moc děkuju.

Mějte hezký večer 

 určitě jako já i vy budete koukat večer v  televizi na pečení.

 A zítra / v neděli/ dávají Rozpaky kuchaře Svatopluka a i to je něco pro mě.

Tak se mějte 

a za vaši podporu, které si moc vážím, děkuju ♥

jsem to měla takhle .

To šla jsem hned po ránu šla na kontrolu. No a měla jsem radost, že vám ještě stihnu vyfotit vánoce u nás na náměstí. Tma byla ještě velká / bylo půl sedmé/ a tak to šlo celkem pěkně. Až na ten mráz.

Na staré radnici máme nového světelného draka

a takhle máme nazdobený začátek pěší zóny

Ujelo mi to venku , ne úplně mojí vinou, ale o tom tady psát nechci.

Mám teda zlomený levý loket a pan doktor říkal, že jsem měla štěstí v neštěstí a zlomeninu mám tak čistou .Takže snad nebudou žádné komplikace, víc se dozvím v pátek po dalším rentgenu, to jdu na kontrolu.

Fyzicky to tak nějak zvládám, sousedi když to zjistili, tak se fakt snaží . Dokonce mi i Bóďa s Frantou nabídli pomoc při převlíkání z pyžama a naopak. No chlapi, že jo..

Spíš to na mě dolehlo psychicky, ještě víc mi teď tady ti dva moji milovaní chybí. Vůbec po tom, když mi včera paní doktorka řekla, že to nejhorší mě čeká až asi v létě. Vloni jsem to taky tak měla, to mi na dva dny zachutnal ve velkém rum a ani trochu se mi nechtělo žít. To jsem ale ještě měla Radka, který mě z toho všeho vytáhnul.

 Navíc mi ještě nedovolila naplno pracovat, že bych prý tím potlačovala tu velkou bolest ve mně a pak by hrozilo, že to ve mně bouchne a udeří ještě ve větším než vloni.

 Péct teď nemůžu, háčkovat taky ne, ale já musím tu hlavu nějak zaměstnat, jen teda vůbec nevím jak. Od rána už tady zas jenom po nich bulím a to tak nejde, to mě opravdu hodně ničí.

v čase pěkně hodně zpátky a to díky pořadu Peče celá země.

Ten jejich šódo chlebíček, vždyť já na něj úplně zapomněla. A to jsem ho jako malá a pak i teda větší měla hodně ráda. Měla jsem ho ráda úplně celý, i když asi úplně nejvíc mi z něho chutnal ten pevný žloutkový krém. Babička ho doma teky pekla, akorát na šlehačku pak dávala kousek mandarinky z kompotu.

Ve městě jsme v tu dobu měli dvě cukrárny s dortama a mléčný bar. Do té cukrárny, co byla kousek od kostela jsme skoro vůbec nechodili, přeci jen byla od nás nejdál a taky i proto, že cesta k ní vedla kolem mléčného baru a to už nemělo cenu pokračovat dál, když právě on vám zkřížil cestu.

To bylo místo, které museli milovat všichni trutnováci. Každý tam určitě našel něco, co mu přišlo k chuti a většinu toho, co tam prodávali, tak si tam  i sami poctivě vyráběli. Bar byl rozdělen do dvou částí, v té horní byly dva pulty, u jednoho se prodávaly zákusky a u druhého mléčné a pekařské výrobky . Do druhé časti se muselo po schodech dolů a tam prodávali vše slané. Byly tam i pultíky, kde jste se mohli najíst, pro ty kdo chtěli posedět, byli i dva stolečky se židličkama a musím teda podotknout, že tam bylo vždy plno. 

A jako bonus, tam byl ve výklenku zabudovaný stoleček pro děti, vešly se k němu teda jen dvě děti, ale i tak to bylo prima.

Tady dole nakupovali spíš pánové. Mohli jste si tu koupit, jak na talířek nebo i sebou domů, nejrůznější saláty. Bramborový, vlašský, bramborový obyčejný / ten byl bez salámu/, pařížský, pikantní, Rumcajs. Dále měli velkou škálu obložených chlebíčků a chlebů. Z chlebů jsem měla nejraději ten pomazaný hořčicí a  s vaječným řízkem, navrchu byl plátek kyselé okurky, pár koleček cibule a trochu nakládané kapie. 

Prodávali tady i dva druhy polévek, jedna byl vývar a druhá nějaká poctivě hustá. Co vím, tak nejoblíbenější byla čočková. A samozřejmě jste si tu mohli koupit limonádu, kafe, bílé kafe, čaj a  čaj expreso, Ten jsme doma taky měli , pamatujete, prodával se tenkrát ve stejné plastové láhvi jak jar a i některé šťávy.  A ten, když jste si ho uvařili, ten tak krásně voněl. To už ani není pravda.

A nahoře, tam můj  pult byl právě ten se zákuskama. Měli je tam vždy tak krásně vyrovnané, že už jenom to vás tam hnalo se podívat a s prázdnou jste určitě neodcházeli. Já tam měla nejraději dort kavex, věneček a ten šodo chlebíček. Taky na něm mívali mandarinku a když prostě nebyla  / a stávalo se to často/, tak byla nahoře kompotovaná třešeň, což mi ani trochu nevadilo.

A pak ten jejich jahodový koktejl, to taky byla dobrota. Paní prodavačka ho vždycky každému čerstvě našlehala, přelila do takového bílého, porcelánového poháru, který byl tak široký, že každý kdo z něj pil, pak měl pěkné vousy od koktejlu.

A moje srdcovka ještě byla jahody se šlehačkou. Prodávali je tam buďto ve skleněném pohárku na nožičce  a nebo v plastovém kelímku, který šel vzít domů. 

Děda měl bratra Karla a ten bydlel na druhé straně Trutnova. A oni měli spolu domluveno, že vždycky v pátek dopoledne se spolu sejdou na náměstí na kus řeči. To jsem měla moc ráda o prázdninách, vždycky jsem se na ten pátek těšila, chodila jsem tam s dědou. Věděla jsem, že strejda Karel pro mě bude mít vždycky v kapse od saka pytlík bonbonů a co bylo ještě lepší, že když se s dědou pak rozloučili, tak mi dal ruku a my šli spolu koupit ty jahody se šlehačkou. Však jak jsem si je pak spokojeně, do bílého papíru s velkou špičkou, nesla domů. A když jsme potkali někoho, s kým se dal děda do řeči, tak jsem hned hlásila, že to mám jahody se šlehačkou a že mi je koupil strejda Karel.

 Jo, já byla taková hlásná trouba / asi po babičce/, ještě , že jsem z toho alespoň z části vyrostla.

A podívejte, kam jsme se dostaly od šodo chlebíčků. A ten chlebíček, tak ten určitě brzo upeču.

Dneska jsem pekla štafetky, pekla jsem je úplně poprvé a vím, že určitě ne naposled, recept ne ně vám určitě dám. Sama jsem ho tak nějak po svém upravila ze dvou jiných receptů.

A pamatujete ? 

Věneček 1,20 Kčs, koktejl 3 Kčs, jahody se šlehačkou 3,10 Kčs  A třeba rohlík k polévce  40 haléřů, limonáda 1,20 kčs ..........  .

A těď jsem si vzpomněla na občerstvení Tunel, které jsme tu také měli. Tak tam mrkneme zas někdy příště a k tomu Vám ještě přidám jednu lumpárnu, co tam nevědomky naše Verunka, coby malá provedla. 

A trochu z mého pečení.

Mějte moc hezký večer a za všechno moc děkuju.

P.S. 

Tak jsem sama sebe tak nalákala, 

že si jdu k večeři udělat ten chleba s vaječným řízkem.